Dvě tváře čapí země
(Julie Šimůnková, 2.A) Alsasko není pro Čechy obvyklá dovolenková destinace. Většina z nás při návštěvě Francie zamíří spíše do hlavního města nebo k středomořským oblastem. Tento fakt je ovšem, jak se studenti našeho gymnázia sami mohli přesvědčit, věčná škoda. Alsasko se nachází na hranicích s Německem a Švýcarskem, díky tomu cesta zabere jen pár hodin. Pokud byste nebyli obeznámeni s tím, kam jedete a vystoupili v tamní krajině, nemohli byste si být jistí, zda jste právě ve Francii či Německu. Z okolního prostředí na vás zkrátka dýchá jistá dávka schizofrenie.
Není se čemu divit, jeden z nejmenších, ovšem nejbohatších francouzských regionů byl totiž po dlouhá léta předmětem sporů právě mezi výše zmíněnými zeměmi. Samotní Alsasané se pak obvykle vnímají jako Němci s myšlením Francouzů, či se raději hlásí pod autonomní alsaský národ.
Ani my jsme se nemohli rozhodnout, kam spíše bychom kraj zařadili. Dilema započalo hned v prvním navštíveném místě Colmaru. Právem patří mezi nejkrásnější alsaská města – svým vzhledem vás nutí myslet si, že jste se ocitli v německé pohádce ze středověku, ovšem atmosféra je ryze francouzská. Colmar skrývá část zvanou Malé Benátky. Zjednodušeně se jedná o úsek města protkaný mnoha kanály, po kterých mohou návštěvníci města plout na lodičkách. Již zde jsme se mohli přesvědčit o významu alsaského symbolu – čápa, který je tu skutečně na každém kroku.
Obyvatelé Colmaru si čapí podobizny vystavují na okenice, ke dveřím, na střechy a zkrátka kamkoliv, kde je to možné. Pokud by čáp v Alsasku, stejně jako u nás, nosil děti, dozajista by se jednalo o nejlidnatější region. Místní ovšem věří, že toto zvíře přináší hojnost a štěstí. Černobílí dlouháni nás skutečně doprovázeli po celou délku pobytu. Někteří z nich již byli natolik otřelí, že se nebáli ani procházet se mezi lidmi a brát si od nich svačiny.
Druhý den jsme započali v neméně pitoresktním městě, Obernai. Mohli jste si již všimnou, že názvy měst skutečně nenaznačují spojitost s Francií. Obernai je rodným městem patronky celé oblasti sv. Odily, Tato léčitelka slepých byla pohřbena nedaleko rodiště na hoře, později pojmenované Svatá Odile, kde dodnes funguje ženský klášter.
Dále jsme pokračovali na pravděpodobně nejzábavnější část celého zájezdu, krmení makaků. U vchodu jsme každý dostali hrst popcornu a měli tak možnost si makaky nakrmit. Počáteční strach rychle vystřídala euforie z kontaktu s opravdovými opicemi, alespoň se tedy makaci tvářili zaujatě. Nenechte se ovšem mýlit, ačkoliv žijí v zajetí, nejedná se o ochočená zvířata, a tak přístup k nim doprovázejí přísná pravidla.
Den jsme zakončili v dalším malebném městečku Riquewihru, kde si většina osazenstva autobusu nakoupila vína domů darem (pokud jste žádné neobdrželi, byla by na místě menší rozmluva).
Třetí a poslední den jsme v dopoledních hodinách navštívili sýrárnu, kde jsme se dozvěděli informace o zpracování a přípravě proslulé francouzské pochutiny, a pak se vydali do hlavního města Alsaska – Strasbourgu.
Atrakcí dne zde byla návštěva evropského parlamentu. Nejdříve jsme si mohli poslechnout povídání o fungování Evropské unie a následně jsme se dostali i do hlavního sálu, kde se zrovna projednávalo pronásledování křesťanských studentů v Keni. To byla poslední zastávka celého zájezdu.
Naši skvělí řidiči nás dopravili domů bezpečně a rychle, předali nám zavazadla a sýry (pro bezpečí celého osazenstva autobusu uložené v kufru) a všichni jsme jeli domů.
Letošní výlet do Alsaska byl důkazem toho, že Francie skrývá i jiné poklady než pouze Paříž a Provence. Byl důkazem toho, že pokud Francie s Německem spojí své kultury dohromady, může vzniknout neočekáváně kouzelné místo.
