Štěpánka Kristová – roční pobyt v Chile s YFU – od února 2014
Štěpánka Kristová (spolužačka 4.A) - První den ve škole na ostrově Chiloé
Potkala jsem se s ředitelem, pár učiteli a šla s bráchou do třídy. Tam na mě všichni koukali, odkud jako jsem. Pak přišel učitel a hned první hodinu začal vykládat látku. Myslím, že to byla hlavní témata literatury. Docela dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla na to, že vyučovací hodina trvá hodinu a půl v kuse a přestávky jsou pouze 15 minut. Nevěřila bych, že si na to budu zvykat tak dlouho.. Když jsem přijela, ještě dobré tři týdny jsem se budila každou noc přesně ve tři hodiny ráno (v tu dobu bylo v Čechách sedm hodin a čas vstávat do školy. Když jdu večer spát, což tady chodíme tak kolem jedné až druhé v noci, v Čechách už se vstává, občas si s někým napíšu v noci. Přes den totiž nemám čas, škola nám končí ve tři čtvrtě na šest a než se dostanu domů, rodina v Čechách už spí...
Je tak moc rozdílů mezi Českou republikou a Chile! Například jídlo. Jelikož Chile vypadá tak jak vypadá, máte nejdále 200 km Argentinu nebo oceán, proto není výjimkou, že k obědu dostanete obrovský kus telecího nebo talíř škeblí. Také se tady ke všemu jí salát nebo jiná zelenina. Okurky, zelí červené i bílé, ledový salát... a všechno se to připravuje stejně. Zelenina se nakrájí a ZASYPE solí, POLEJE citronem a olejem. Všechno v takovém množství, až to není zdravé. Během každého jídla na stole není solnička, ale solný důl! Ráno nesnídáme, nebo jen chleba s máslem a čaj. Obědy si většina žáků nosí z domova, takže i já mám každý den svůj oběd, který si ohřeji v mikrovlnce v jídelně. Když se v 6 večer vrátíme domů, počkáme na mamku, až se vrátí z práce a máme takzvané ONCE - chleba se šunkou, se sýrem, s vajíčkem... Pak si všichni dáme nějaký zákusek, bábovku, sušenku... a čaj. Čaj se tady pije v opravdu velkém množství. Je to takový zvyk, že když přijde návštěva (a ta chodí často a bez ohlášení, ale my to taky děláme), otázka jestli si dají čaj se spíše považuje za řečnickou, protože se ptají, až když zalévají hrníčky.
Rozdíl ve vzdělání je tak OBROVSKÝ, že ani nevím odkud začít.
První den po škole jsem si šla nakoupit sešity. Bráchovi jsem řekla, že potřebuji jen polovinu sešitů, že si nemusím psát všechno a můžu mít jeden na dva předměty. To jsem ale nevěděla, do čeho jdu, a dala jsem na bráchovu radu a koupila si na každý předmět jeden sešit. Ředitel mi řekl, že se po mně budou chtít stejné věci jako po spolužácích. Fakt, že jsem před týdnem přiletěla z jiného kontinentu a neumím jejich jazyk, je nijak nevzrušoval. Styl výuky je tady takový, že učitel většinou pouští prezentace z projektoru a všichni si doslova opisují, co vidí. Nevadí, že tímto způsobem popíšeme třeba pět A4. Při testu se pak divím, kolik informací mi v hlavě zůstalo jen z opisování textu, kterému z většiny nerozumím. Také to bude tím, že moje škola je 31. z 10 000 škol tohoto typu. Moji spolužáci se strachují o každou známku, protože se jim to všechno počítá do průměru. Na konci čtvrťáku mají něco jako maturitu. Zkouška se jmenuje PSU a podle počtu bodů, které získají, si pak mohou vybrat univerzitu. Jedna věc je dostat se na ni, druhá, jak ji pak zaplatit, protože každá, každičká univerzita se platí. Ať je veřejná, nebo soukromá. Spolužáci to tím pádem hrozně řeší. Nevím proč, ale většina z nich chce jít studovat právo. Protože jsou podmínky ve škole dost složité, učitelé pomáhají žákům se vším, co potřebují, nejen aby dosáhli dobrých výsledků, ale i s osobními problémy. Taky taková vtipná maličkost je, že můžeme chodit na záchod nejen během hodiny, ale i během testu. Když prostě potřebujeme jít, jdeme.
Dávají tady veliký důraz na zdravý životní styl, proto není zvláštností, že přijdou lidé do hodiny s krabicemi ovoce a džusy. Jinak ze sportu je tu hodně populární zumba. Ve škole taky máme ping-pongový stůl a dva koše na basket. Prostor ke hraní není zas tak velký, a tak hrají malí kluci fotbal během basketového mini-zápasu a nikomu nevadí, že vzduchem každou chvíli proletí ping-pongový míček.