Projekt „Blázníš? No a?“
Když se 31.1. třída 3.B zúčastnila projektového dne s programem nazvaným „Blázníš? No a?“, nikdo z nás moc nevěděl, co má od programu čekat. Budeme si povídat o bláznění nebo o bláznech? A kdo to vlastně je – blázen.
To byla taky první otázka, kterou jsme dostali. Kdo to je blázen? Co si představíte, když se o někom řekne: „to je blázen“. Postupně při odvíjení klubíčka a zaplétání pavučiny z provázku jsme se k tomu vyjádřili všichni. Padaly různé názory, vážné i vtipné. Ale většinou jsme se shodovali, že „blázen je člověk, který si dělá, co chce“ nebo že „blázen je někdo, kdo se chová jinak než je obvyklé“. Někteří z nás se snažili definovat blázna asi úplně poprvé v životě. Zajímavé, přitom to slovo používáme v našich rozhovorech tak běžně.
V další části dne jsme se rozdělili do skupin a každá skupina dostala papír se zadáním úkolu. Každý měl jiné zadání - někteří měli zahrát scénku na zadané téma, jiní něco nakreslit. Viděli jsme třeba ukázku toho, co si naši spolužáci představují pod pojmem „duše“. Přehráli jsme si, jak se nechovat k lidem, kteří trpí psychickou nemocí. Spolužáci nám také ukázali scénku, jak by se zachovali, kdyby je v noci probudila náhle zmatená kamarádka, která se chová zcela mimo normu. Zahráli jsme si také na soudce či arbitry při řešení případu, kdy člověk s duševní nemocí někomu nechtěně ublížil. Co s tím? Jak by si s tím měla poradit spravedlnost? Nikdy předtím jsme o tom neuvažovali.
Třetí část dne byla nejemotivnější. V rámci programu za námi přišlo několik lidí, kteří duševní nemoc měli nebo se s ní stále potýkají. Bylo to trochu neuvěřitelné. Vyprávěli nám velmi těžké životní příběhy, ale my bychom na nich vůbec nepoznali, že mohou něčím takovým trpět. Jejich příběhy a odvaha podělit se o ně, byly inspirativní. Ve třídě nebyl nikdo, kdo by nebyl překvapen a asi taky dojat.
Účelem celého dne bylo lépe porozumět tomu, co to duševní nemoc je, jak se nemocní lidé cítí a jak jim je možné pomoci a porozumět. Jak je důležité duševní nemoc nepodcenit, ale také se jí nebát. U sebe ani u lidí v našem okolí, kteří takovým handicapem trpí. A to se, myslím, podařilo. Díky moc za neopakovatelnou zkušenost.
Zuzana Králová, 3.B